Cesta na Chatrč
Dneska jsem koukal jak blázen. Když jsem ráno přišel z prochajdy, povídala ta mladší panička, že už jsem skoro sbalený.
Jak sbalený? Co to znamená? Začal jsem usilovně čmuchat v batohu. Jak to, že tam mám granule? A moje kartáče? Sice je nemám rád, ale i tak mi budou chybět. Júúú a prasečí ouška? A dokonce piškůtky?!!!! Vyčmuchal jsem i míčky. Tady přestává legrace, kam mi to všechno dají? Aby mně tak někomu dali, když jsem občas neposlušný, hrklo ve mně. Lítal jsem od paničky k batohu a zase zpátky. Snažil jsem se sice všechno vytahat zpátky, ale panička to nedovolila. Vysvětlila mi, že odpoledne přijede ještě jedna panička a zítra pojedeme na chatu, zvanou Chatrč. A hned mi začala líčit, jak báječně se budu mít.
Ale má to jeden háček, a to dost velký. A to je cesta. Autobus jede z druhého konce Prahy a je vyloučeno, aby takový poseroutka (to o mně řekla panička) jel v metru po jezdících schodech.
A tak panička dumala nad internetem a našla řešení. Sice pojedeme móóóc dlouho přes celou Prahu, ale schodům se vyhneme. Co kdybych chtěl být slavný a v metru utekl?
Takže naše cesta je: autobusem do Řep, tam odtud tramvají na Strašnickou, šup do metra ( jsou tam pevné schody) a tam do Depa Hostivař. No a pak ještě autobusem na Chatrč a mám to za sebou. Jsem zvědavej, kdo to přežije. Jestli já nebo paničky.
K večeru přijela další panička a přivezla mi dárek. Sice to nebyl žádný dárek a už vůbec ne pro mně, ale já byl přesvědčený že je - přivezla klec s andulkama a já se mohl zbláznit radostí. Vyváděl jsem tak, že se to ani nedá popsat. Všichni se tomu dost divili, protože našich papouchů se všimnu jen tehdy, když řvou a já je jdu srovnat :-)