Zářijové agility
6. 9. 2009
Tak mám za sebou první zářijové agility. A předvedli jsme se oba jen co je pravda. Nejenom, že jsem byl neposlušnej, ale taky natvrdlej a zbrklej. Jenže co jsem měl dělat, když tam bylo tolik pejsků, některé jsem znal, některé ještě ne a potřeboval jsem se s nima seznámit. Ale panička chtěla, abych poslouchal. No, poslouchat můžu doma ne? Tam mi nic zajímavýho neuteče. Ale tady bylo psích slečen... Toníku slyšíš? Jedna hezčí než druhá
Paničce prý bylo jasné, že se po dvouměsíční pauze předvedeme jako dvě paka A taky že jo. Povel hop jsem snad slyšel poprvý. Jaképak hop, překážku pěkně oběhnu, druhou taky, a hele, tady je kladina, tak šup na ní. Tu mám rád. První pochvala, že jsem šikulka. A hurá na kruh, těsně před ním rychle uhnout a proskočit tou dírou vedle. Panečku, to mi taky šlo. Jenže jsem se musel vrátit a skok opakovat tak dlouho, až se to paničce i Monice líbilo. Další hop, hop - to už jsem věděl, že mám skočit, a nahoru - povel na áčko jsem si vysvětlil zase po svém. Proč mám šplhat tak vysoko, když na druhé straně stejně musím dolů. Tak jsem to jednoduše oběhl. No a nakonec vlnění. Abych pravdu řekl, nevlním se rád, ale možná tomu časem přijdu na chuť. Ale abych v tom nebyl jen já, tak písnu, že panička se mi často motala pod nohy, zapomněla mně navést na překážky a prý mně málo chválila. Takže je natvrdlá stejně jako já
Druhé kolo bylo podstatně lepší, protože se mi jako zázrakem vrátila paměť. (paničce ale ne, nic si nepamatuje a pár překážek vynechala ) Skákal jsem dobře, na áčko jsem vyběhl jak kamzík a do obou tunelů jsem vlítnul jako střela. Akorát v téhle sestavě byla houpačka. No to je ale hnus. Byl jsem na ní úplně poprvý a nečekal jsem žádnou zradu. Vyběhnu nahoru, najednou se to překlopilo a já měl žaludek v tlamě A jak jsem se lekl, tak jsem vyskočil a dole se rozplácnul. Taková ohavnost.
Domů jsem přišel utahanej jako pes. Tak si jdu raději pořádně schrupnout
Paničce prý bylo jasné, že se po dvouměsíční pauze předvedeme jako dvě paka A taky že jo. Povel hop jsem snad slyšel poprvý. Jaképak hop, překážku pěkně oběhnu, druhou taky, a hele, tady je kladina, tak šup na ní. Tu mám rád. První pochvala, že jsem šikulka. A hurá na kruh, těsně před ním rychle uhnout a proskočit tou dírou vedle. Panečku, to mi taky šlo. Jenže jsem se musel vrátit a skok opakovat tak dlouho, až se to paničce i Monice líbilo. Další hop, hop - to už jsem věděl, že mám skočit, a nahoru - povel na áčko jsem si vysvětlil zase po svém. Proč mám šplhat tak vysoko, když na druhé straně stejně musím dolů. Tak jsem to jednoduše oběhl. No a nakonec vlnění. Abych pravdu řekl, nevlním se rád, ale možná tomu časem přijdu na chuť. Ale abych v tom nebyl jen já, tak písnu, že panička se mi často motala pod nohy, zapomněla mně navést na překážky a prý mně málo chválila. Takže je natvrdlá stejně jako já
Druhé kolo bylo podstatně lepší, protože se mi jako zázrakem vrátila paměť. (paničce ale ne, nic si nepamatuje a pár překážek vynechala ) Skákal jsem dobře, na áčko jsem vyběhl jak kamzík a do obou tunelů jsem vlítnul jako střela. Akorát v téhle sestavě byla houpačka. No to je ale hnus. Byl jsem na ní úplně poprvý a nečekal jsem žádnou zradu. Vyběhnu nahoru, najednou se to překlopilo a já měl žaludek v tlamě A jak jsem se lekl, tak jsem vyskočil a dole se rozplácnul. Taková ohavnost.
Domů jsem přišel utahanej jako pes. Tak si jdu raději pořádně schrupnout